ROZHOVOR S LENKOU BLACHOVOU O TOM: CO JE TO REAKTIVNÍ PES?

S Lenkou samotnou jsem měla možnost se několikrát potkat, protože nám pomáhala nás nasměrovat k poklidnému soužití s našim reaktivním pejskem Enzem. Změnila nám pohled na věc a já ji za vše děkuji. Pokud budete mít zájem o individuální lekci s Lenkou, nejspíše budete muset být hodně rychlí, nebo si stoupnout do čekačky. Protože fronty se tvoří nejen na hodiny s ní, ale i na kurzy vypsané školou Koira.
A protože je Lenka sympatická žena, která přesně ví, co dělá a psí emoce jí nejsou lhostejné, věděla jsem, že rozhovor s ní na Haf Laf musí být.

Začtěte se do informací, které jsem i já sama pročítala s otevřenou pusou a bylo mi líto jediného...že jsem je neměla k dispozici dříve!

Ahoj Leni, mohla by ses prosím představit čtenářům, kdo jsi a čím se zabýváš? 

Ahoj, předně děkuji za pozvání k rozhovoru, snad bude čtenáře bavit.:)
Jsem trenérka psů v Psí škole Koira, což ovšem znamená především to, že pomáhám lidem v soužití s jejich čtyřnohými parťáky. A aby to soužití bylo oboustranně spokojené, vlastně učím spíše lidi, jak mají sami učit své psy a jak jim mohou lépe porozumět. Protože pokud svým pejskům rozumíme, respektujeme jejich povahy a potřeby, snáze je provedeme tím naším lidským složitým světem tak, aby byli spokojení. A spokojení psíci jsou pohodoví parťáci!

Zabývám se tedy především řešením takového chování psíků, které lidé považují za problémové. Jsem tady pro chvíle nepohody a vzájemného neporozumění, a snažím se, aby si k sobě lidé a jejich psi zase našli cestu. 

Co tě k práci přivedlo?

K práci mě přivedl můj vlastní pejsek, se kterým jsem si neuměla poradit! Berunce je teď 13 let a přestože pořád neodpovídá profilu a očekávání “hodného” psa, myslím, že žila a žije vcelku spokojený život. A já díky ní a díky všemu, co jsem se cestou naučila, mohu pomáhat zase dalším.

Máš nějaké ocenění/certifikáty? 

Ano, mám potvrzení, že jsem absolvovala několik různých školení. Snažím se učit od špiček mého oboru - Alexa Capra, Michael Shikoshio, Grisha Stewart, a další. Myslím, že v dnešní době informačních technologií je přístup ke vzdělávání mnohem snažší, jen chtít. 

Ale největší ocenění mi dávají moji klienti, kteří žijí šťastné životy se svými psy - a už mě nepotřebují. :) To je nejlepší výsledek mé práce, spokojené týmy, kde si lidé se psy k sobě našli cestu.

Je tvoje práce spíše práce se psy, nebo s lidmi a v čem spočívá?

Je to práce s lidmi, především. Jen každý pejsek potřebuje od svého člověka něco trochu jiného - takže potřebuji dobře rozumět psům, znát jejich etologii, abych skrz jejich chování rozklíčovala emoce a motivace. A když objevím to pomyslné jádro pudla, snažím se naučit lidi, jak pracovat s potřebami (životními i emočními) jejich psa.

Jak by si laicky vysvětlila pojem “reaktivity” nebo charakterizovala “reaktivního psa” lidem, kteří se s takovým chováním u psa ještě nesetkali, nebo aktuálně stojí na pomezí, kdy si nejsou zcela jisti, že by se jejich pes dal chápat jako reaktivní?

Takových definic může být víc, obecně řečeno se termín reaktivní pes definuje jako: pes, který přecitlivěle nebo přehnaně reaguje na běžné podněty. Jenže tady je kámen úrazu - co je pro jednoho ještě normální, jiný už může vnímat jako přehnané.
Tedy já to beru jinak, nezáleží na tom, jestli je váš pes označený jako reaktivní, jestli je to normální psí puberťák nebo třeba nešťastný bývalý chovanec útulku. Nepřemýšlejte nad tím, jestli je váš pes reaktivní nebo není. Žije se vám spolu dobře? Pokud ano, prima, je všechno fajn, ať si o vás nebo vašem psu myslí kdokoliv cokoliv. Nežije se vám spolu dobře, nerozumíte si? Vyhledejte pomoc, a pokud se mohu za tu psí duši přimluvit, pak pomoc trenéra, který pracuje force free*.

Vzala bych to od počátku a to u štěňat. Mají podle tebe štěňata reaktivitu zakódovanou v genech, nebo vzniká postupem času?

Tohle je záludná otázka. :) Totiž od doby, co se člověk začal zamýšlet nad výchovou a dědičností, je tohle stále ještě zcela nerozlousknuté.
Pravda je podle mého názoru totiž obojí: Štěně se rodí s nějakou genetickou výbavou, některé její části mohou být dány plemennými dispozicemi (pro něco jsme dané plemena šlechtili), jiné jsou prostě jen individuální rysy jednotlivce a jeho temperament. 

A pak je tady prostředí - u matky v děloze, později u chovatele a teprve pak u majitele - bude některé geny zapínat a jiné vypínat. Dokonce i v jednom vrhu mohou být naprosto rozdílné povahy štěňat! Zkrátka protože co jedno štěně řešit nebude, jinému bude vadit a další se toho třeba začne bát. 

Reakce na podnět může být v celé škále od “ani jsem si nevšiml” až po “no to je ale průšvih”. Samozřejmě - vyrovnaní rodiče se stabilními povahami a chovatel, který se snaží dělat v rámci rané socializace všechno tak akorát, zvyšují šanci na pohodové jedince. Ale příroda je mocná čarodějka a občas ani když všichni udělají všechno dle nejlepšího vědomí a svědomí, neznamená to, že se nenajde kousek, který bude mít pohled na svět složitý.

No a samozřejmě, pak je tady ještě puberta. Období testování hranic, které v nějaké míře potká všechny zdravé jedince. A je sázka do loterie, jaká ta míra bude, jaký řešič se nám v pubertě psíka stane a jak rychle a jak moc se zase vrátí do normálu.
Ale tohle už se předvídat nedá vůbec.

Jak by si doporučila vybírat štěně, aby se u něj co nejvíce minimalizoval předpoklad reaktivity?

Pokud si jedete vybírat štěně, prostě ty malé mrňata pozorujte. Pak si chování jednotlivce vynásobte 10 a budete mít dospělého psa. :) 

Neustále poštěkává? Bude štěkat víc. Neustále otravuje a okusuje sourozence, i když ti zdrhají z jeho dosahu? Rád si zašikanuje i později. Je to stabilní kousek, kterého nerozhodí divný zvuk ani otravný brácha? Nejspíš takový bude i v dospělosti.

Když si nejste jistí, nechte si poradit od chovatele. Od prvního dne mají štěňata své osobnosti, povahové rysy, preference. Dobrý chovatel dokáže posoudit individualitu jednotlivých štěňat a dokáže rozpoznat, jaký typ domova a lidských parťáků bude to které mrně potřebovat.

A ještě jednou - tohle jsou jenom předpoklady. V pubertě mohou přijít hormonální výkyvy a spolu s nimi zkušenosti, které mohou (a nemusí) změnit pohled našeho parťáka na svět. To se zkrátka uvidí.

Můžou samotní chovatelé nějakým způsobem ovlivnit narození reaktivních (bázlivých, bojácných) štěňat?

Ano, mohou. Velký stres v rodině nebo třeba špatné podmínky pro fenu už v době březosti mohou znamenat přenos úzkosti na štěňata. Také výběr rodičů a jejich povah včetně skrytých rysů mohou předznamenat jisté potíže (třeba pojem rezervovaný k lidem by opravdu nemělo znamenat, že na ně při fyzickém kontaktu vrčí nebo je zkouší odehnat štípnutím nebo kousnutím). 

A v neposlední řadě pokud se chovatel v raných obdobích socializace nebude štěňatům věnovat, může se stát, že si vlastně ani nevtisknou člověka jako součást “svého druhu”, že nebudou schopna zpracovávat nové podněty (pokud žila v prostředí bez obohacování) nebo dokonce, pokud vyrůstají bez fyzického kontaktu, mohou reagovat agresí na doteky ať od lidí, nebo od jiných psů.

Existují podle tebe plemena se zvýšeným předpokladem k reaktivitě? Jaká?

Existují plemena, které to vzhledem k původnímu požadavku na vlastnosti plemene mohou mít v dnešní lidské společnosti složitější. Proto je dobré pochopit, k čemu bylo plemeno původně využíváno, a jaké jsou tedy jeho předpoklady pro život v rodině, která si ho vybrala. Pokud člověk respektuje vlastnosti daného plemene, a přizpůsobí se mu, nemusí být žádné plemeno primárně reaktivní.
(Nechci tady konkrétní plemeno jmenovat, protože jednak se nechci dotknout nikoho z chovatelů, a za druhé se vždy najde nějaká ta výjimka, co potvrzuje pravidlo.)

Ale...ovčáčtí psi budou primárně pást (tedy lovit), strážní psi hlídat (před lidmi i před psy), pastevečtí chránit (majitele nebo jeho majetek), teriéři budou mít krátké zápalné šňůry (aby přežili v noře případný střet s jezevcem) a chrti nebudou odvázaní z tréninku sportovní poslušnosti. :) 

(Doporučení od Petry: Zajímejte se, jestli je pro vás predispozice plemene vhodná a nečtěte mezi řádky...jako jsem četla já, i když jsem si plemeno ruský toy naprosto zamilovala.)

A co reaktivita u dospělých jedinců, z čeho podle tebe může pramenit, nebo vzejít?

Nejčastěji vzniká v pubertě, která je definována hromadou emocí a potřebou testovat své hranice, ale neokortex, část mozku, která má na práci zvládání emocí a jejich seberegulaci, má zpoždení a dozrává mnohem později. A v tomhle období je těžké provést psa bezpečně až do dospělosti bez získání zkušeností bezmoci a frustrace, což jsou nejčastější kořeny chování, které považujeme za “reaktivní”. 

Psík se potřebuje cítit v bezpečí, přitom se naučit respektovat hranice své i ostatních, zvládat přemíru svých emocí - a to vše v prostředí, ve kterém je plno podobně frustrovaných a naštvaných dospělých psů. A moc tomu nepřidávají jejich lidé, kteří pak v oněch situacích reagují stejně nervózně a přehnaně. Ale to už je jiný příběh.

Co když už mám reaktivního psa? (Řekněme si, že někdy jsou dny, kdy je obzvláště složité i pro majitele, se vypořádat s tím, že je jeho pes “jiný”. Výchova je náročnější, procházky jsou náročnější, vypořádat se s názory okolí může být náročnější.) Co by si doporučila takovým pejskařům ve chvíli, kdy už přeteče i jejich kyblíček nervů?

Naložte psa do auta a jeďte na dlouhou procházku v 5 ráno nebo v 10 večer někam do lesa, kde nikoho nepotkáte!
Občas si nervy všech potřebují odpočinout. A venku, až zase budete přemýšlet, co si o vás kdo pomyslí - podívejte se na svého psa.

Co můžete teď hned, v tu danou chvíli, pro něj udělat, aby byl šťastný? Co by mu pomohlo cítit se líp? Protože s ním se nakonec vrátíte domů, on je vaše rodina, ne ten cizí pábitel. Vašeho psa bude mnohem více zajímat, jestli se mu žije dobře, než jestli je podle něčích názorů dobře vychovaný.

(V dnešní době existují nejrůznější pojmy pro výchovu psa jako: moderní tréning, pozitivní výchova (pozitivka), force free metoda, ale ještě pořád se můžou pejskaři setkat na cvičácích s metodou pochvaly (odměny) a trestu.)Mě zajímá, kterým přístupem ve výchově by si doporučila jít, proč a případně jak si má pejskař vybrat pro něho tu jeho nejvhodnější?

Jak už jsem zmínila na začátku - podle mne je dobré pracovat s někým, kdo ke psu přistupuje force free, tedy bez násilí. To neznamená, že jsem na psa jen hodná a nemá žádné hranice. To znamená, že mu je vymezuji laskavě, ale důsledně a trpělivě. A raději ho učím, co dělat má, než co dělat nemá.

Ale i v téhle oblasti - on vám taky ten trenér musí tak nějak lidsky, osobně sednout. A i kdyby byl sebelepší, prostě se stane, že si s někým “nevoníte”, ani nemusíte vědět, proč. Dnes už je trenérů spousty, domluvte se a jeďte se třeba na nějakou hodinu kurzu nejprve jenom podívat. A jestli vám ten daný člověk a jeho způsob práce bude ladit, a nebudete se moci dočkat, až začnete, tak prima. Jestli ale máte pochybnosti a spíš si tak zoufale říkáte “tohle bych svému psíkovi nechtěl dělat, ale ostatní tady za to přece platí, tak to musí fungovat”, tak jeďte jinam.

A nezapomínejte na naše Koira heslo - I pes je člověk. Nedělejte svému psu to, co byste neudělali sobě ani nikomu blízkému. Není to třeba, dají se najít i jiné cesty.

Pojďme se podívat na metodu odměny a trestu. Myslíš si, že takový přístup zvláště tedy tresty (fyzické) můžou zhoršit reaktivitu u psa a vyvolat až agresi, kdy se pes otočí proti svému pánovi?

Teoreticky ano. Zejména, když načasování trestu psu nedává smysl, nebo když je spíše pomstou, než trestem. 

Prakticky ale většina psů spíš “vypne”, vzdají to, oddělí se jim mysl od těla a než aby udělali nějakou chybu, raději zůstanou pasivní a nebudou dělat nic. Nebo jen to, co se jim řekne. Někdo takové pasivní bytosti bez vlastní vůle může považovat za perfektně vychované, a někteří možná také jsou. A vždy tady budou lidé, pro které je tohle ta jediná meta.

Já si ale myslím, že žijeme v době, ve které máme dostatek zdrojů a nemusíme psy používat k přežití. A pak jim tedy můžeme dopřát ten luxus vidět v nich osobnosti, parťáky a jednotlivce s individuálními pocity a potřebami. A takto je vidím já a takto pomáhám jejich lidem, aby je mohli viděli také oni.

V případu reaktivních psů se můžeme také občas setkat s nepochopením průřezem názorů mezi generacemi.
(Přiblížím nejčastější typické poznámky k reaktivnímu psovi:
“Za nás žádní reaktivní psi nebyli. Tehdy jsme se učili vytahat za kůži a psa potrestat, ať si uvědomí kde je jeho místo. Ten pes je jenom rozmazlený. Z toho dospěje / vyroste. Ten pes není socializovaný. Ale náš pes je takový a váš není, asi jste na něho moc hodní.”) Mohla by si prosím tady k té tématice přidat svůj komentář? Setkala si se někdy s takovými názory? Co si o nich myslíš, jak takové názory chápeš ty? Případně, jak problematiku reaktivních psů takovým lidem vysvětlit?

Většinou takové komentáře mají lidé, kteří si ani neuvědomují, že v nich reflektují své vlastní zážitky z výchovy v dětství. Nejspíš nedokážeme změnit jejich rodové trauma, ani osvětlit, že to, čím si prošli oni sami a možná i my, už nechceme předávat dále. 

Asi pak záleží, jaký vztah k takovým lidem mám - pokud je to někdo z blízké rodiny, mohu se pokusit mu vysvětlit, že pro mne jsou emoce mého psa, a především jeho spokojenost, mojí cestou ke zlepšení vnímání. Pokud dokážu naplnit emocionání potřeby jiného tvora, zlepšuje to i vnímání mých vlastních emocionálních potřeb. Nebo pokud by cesta k tak citlivému hovoru nebyla otevřená, mohu prostě jen říct, že je to můj život a já si ho chci prožít svým vlastním způsobem - včetně toho, jak pracuji se svým psem.

A pokud je to někdo cizí, mohu se usmát a říct třeba jen, že mají pravdu. Ano, můj pes je reaktivní, agresivní nebo cokoliv jiného mi řekli, a proto bude lepší, když se nám příště vyhnou. A poděkuju jim předem za to, že to udělají. Nebo, pokud mě vážně hodně štvou, je mohu poslat do háje a prostě se s nimi dál nebavit a jít pryč. Záleží, co mi v tu chvíli pomůže cítit se líp - vaši psi vás v takových situacích pozorují, a jestliže od nich očekáváme, že budou regulovat své emoce, měli bychom jim jít příkladem. 

A v některých situacích vůbec není špatné vymezit si i své hranice stejně, jako to dělají oni. ;)

Nově jsme si pořídili štěně a jsme v roli pejskaře poprvé. Co by si takovým lidem doporučila? Odkud čerpat informace (www stránky, knihy, podcasty, jiné)? Jak a kde vybrat správný cvičák/trenéra?

Určitě je super začít naší Koira školkou - teď nově i v online verzi. :) Je tam spousta návodů a tipů, které se vám budou sakra hodit, až vaše roztomilé štěňátko přijde do puberty.
No a pokud to k nám máte daleko a preferujete osobní kontakt, sociální sítě jsou plné skupin, kde se dá doptat na nejbližšího force free trenéra. (Například FB skupina: Force Free trenéři.)

Co si myslíš o “psí školce” socializaci mezi štěňaty? Co by si k ní mohla poradit?

Štěňátka si sice potřebují hrát, a to velmi, ale zároveň ve skupinách mláďat snadno dochází k různým šikanám a nepěknostem. Proto by taková setkání měla být moderovaná člověkem. A měla by být vyvážená i setkáváním s dospělými psy, kteří štěněti budou vymezovat hranice - a to už odmala! Samozřejmě výhodu mají štěňata, která vyrůstala s jinýni dospělými jedinci už u chovatele, ta zcela samozřejmě chápou, že se nelozí po hlavě všem psům, které potkají. 

Ta ostatní se to holt musí učit někde venku - a jiné štěně je to naučit nedokáže.

Jak odhalit to, kdy jiné štěně/pes už toho mého začíná “šikanovat” a mému psovi pomoci, zabránit této situaci?

Když se baví oba, je to hra. Když jenom jeden, je to šikana. A když nevím, jestli se ten můj baví, tak toho potencionálního šikanátora na chvíli přichytím za postroj. Pokud se můj pes vrátí do hry s takovým tím “heeej, co děláš, proč stojíš, makej, utíkáme!”, tak je to nejspíš v pohodě. Když se na nás ale náš pes jen vděčně podívá, jakože “uff, no díky, konečně, a padáme pryč!”, tak to už zřejmě hra nebyla.

Myslíš si, že se v dnešní době změnil náš pohled na psa, že je moc rozmazlujeme, děláme z nich více naše děti, než psy, apod. nebo ti přijde, že je vše pořád srovnatelné jako s dobou např. před 10 lety?

Myslím, že v dnešní době máme mnohem více informací, než před 10 lety. Pokročila neurověda, máme vědecké důkazy o prožívání, o traumatech jak získaných jednorázovou událostí, tak vývojových. Lépe rozumíme psychice. Máme se dobře a můžeme tak tyto poznatky aplikovat i u zvířat. Je to polidšťování? Ne, jen paralela a uznání toho, že i zvířata mají duši. A to bychom měli automaticky vědět jako lidstvo už dávno. Ale ve společnosti, která sotva respektuje práva žen na rozhodování o vlastním těle nebo na práva dětí prožít dětství bez násilí a bití těžko můžeme očekávat, že většinová společnost bude respektovat emoce zvířat.

Já se pokouším o osvětu a vidím, že cesta tady je a je spousta báječných lidí, kteří to vidí stejně. A dokud tady budou, svět má naději, že bude lepší místo.

Je podle tebe možné bojácného, ustrašeného, bázlivého psa převychovat na seběvědomého “pana psa”?

Může to tak být. Ale závisí to na velké spoustě faktorů, takže slíbit bych to nikomu nechtěla. Nicméně - i takový psík může prožít šťastný život bez strachu. A to se dá, to slíbit můžu, pokud bude ochota majitele pracovat nejen na svém psu, ale i na své ochotě managovat prostředí ke spokojenosti všech.

Podělíš se se čtenáři o nějakou vtipnou historku ze své praxe? (pokud nějakou máš)

Moje práce je zábavná a vtipná celá - přijďte se někdy podívat třeba na komunikační lekce :) Ale takhle jen tak něco vysypat z rukávu, to asi neumím. Velká část humoru je situační.

Závěrem, je něco, co by si ráda pejskařům vzkázala jako radu, nebo osvětu?

Váš pes má na světě jenom vás. Buďte pro něj bezpečí a naučte se mu rozumět - až se v jeho 10 letech budete ohlížet zpět, to, na co budete vzpomínat, budou chvíle, kdy se váš pes šťastně smál. Tak ať je takových chvilek co nejvíc.

Víte, že článek může pomoci, nebo bude zajímat vaše blízké? Sdílejte ho s nimi. Ať se dostane k co nejvíce lidem. - Vaše Petra z Haf Laf

* Force Free metoda znamená bez násilí a fyzických korekcí (tedy nepoužívá žádné pomůcky, které psu mohou působit fyzickou bolest).